Vím, co je pro mé dítě nejlepší - nebo ne?!

05.01.2015 06:42

Než jsem poznala Nevýchovu, věřila jsem tomu, že jako máma musím vědět, co je pro mé dítě nejlepší. Že jakákoliv situace musí proběhnout v „mé režii“, protože přihlížejícímu okolí přece musím ukázat, že mě má dcera poslouchá a já ji tím pádem dobře vychovávám. Naše Šárka je hodně citlivá holčička a hodně situací ji rozpláče. Dřív mě to vytáčelo, rozčilovalo a dokonce jsem se v některých chvílích za ni i před okolím styděla. Když na hřišti upadla a bouchla se opravdu lehounce do ruky, spustila křik na celé kolo a hystericky plakala jako by ji na nože braly. Neuměla jsem v té chvíli zachovat klid, bylo mi nepříjemné, jak se na mě ostatní maminky dívají, jak sledují mé reakce. Snažila jsem se Šárku za každou cenu utišit: „Šári, vždyť to nic není. Prosím tě neplač, vždyť tě to nemůže tak bolet. Jsi už velká holka, tak proč tak vyvádíš?!“ Vůbec jsem ji nedala šanci, aby vyjádřila své pocity, měla jsem svoji pravdu a co hůř, nedala jsem jí pocit bezpodmínečné lásky. Vlastně mě v tu chvíli štvala, protože způsobila to, že se na mě ostatní rodiče opovržlivě dívají a já jsem ji v tu chvíli neměla ráda. 

Nevýchova mě naučila, jak v takových chvílích jednat. Za prvé uznám její pocity, protože jsou to přece její pocity, každý jsme jedinečný, to, že mě by to nebolelo a nebrečela bych kvůli tomu, neznamená, že Šárku to opravdu nemůže tak moc bolet. A zda druhé se jí zeptám, co by jí pomohlo – já můžu mít nějakou představu, ale je to moje představa a ona může mít úplně jinou. Ve výše uvedené situaci tedy zareaguji dnes už jinak: „Šári, upadla jsi. To tě asi hodně bolí, že?“ Šárka s pláčem: „Joooo!!!“ „Ukaž pojď ke mně, můžu ti nějak pomoct?“ Šárka: „Potul mě.“ Vidíte, ona si o to už začala říkat. Potřebuje jen ujištění, že ji mám v té chvíli ráda. A já ji potulím, pomazlím, ona si popláče, jak dlouho pokračuje a obě víme, že je to takhle v pořádku.

Zpět

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode