Přijetí

10.09.2015 06:36

„Nebrat si věci osobně“ Čtyři dohody, Don Miguel Ruiz

Je září. Pro mnohé děti první dny ve školce. Dnes jsem si při příchodu do šatny všimla maminky, která dřepěla u svého chlapečka, ve tváři měla zničený výraz, její syn odmítal zůstat ve školce a ona bezradně hleděla na paní učitelku, na syna, do podlahy…. Jak moc jsem s ní soucítila. Mně tyhle scény dělaly holky celý loňský rok obě. Jak já záviděla všem ostatním maminkám, jejichž děti, stejně jako dnes moje Bára, jen v klidu daly mamince pusinku, zamávaly a šly.

Prošla jsem si několika fázemi na mé straně od lítosti, pláče, beznaděje, zlosti, vzteku, přes rezignaci a přijetí. A co mi nejvíc pomohlo? Přijmout mé holky takové, jaké jsou. Když jsme každé ráno odcházely do školky, ptala jsem se, jak to bude dnes probíhat:„A dnes to bude jak s loučením ve školce?“ „Budu plakat“ byla vždycky reakce jedné nebo obou dcer. „A nešlo by to dnes bez pláče? Mně to nedělá dobře, když děláš takové scény“ říkala jsem na to. „Hm, budu plakat, já to potřebuju.“ odpověděla s naprostým klidem má dcera. „Co by Ti pomohlo, abys neplakala?“ ptala jsem se. „Nic. Jen kdyby sis mě odvedla domů.“ „To nemůžu, musím pracovat a potřebuji na to klid“ „Tak budu plakat.“ Cítíte, o co jsem otázkou, co by ji pomohlo, aby neplakala, pomohlo? Vyřešit její problém. Ale dcera to jako problém neviděla, prostě to takhle potřebovala. Zároveň jsem měla zpětnou vazbu od učitelek ve školce a od mých dcer, že se jim ve školce líbí a jsou tam v pohodě. Paní učitelky mi kolikrát poslaly mmsku s fotkou pár minut po mém odchodu, na které byla moje dcera s úsměvem na tváři. Byl to MŮJ problém, že mi ty scény nedělají dobře. Co s tím? Mohu začít jen a jen u sebe. Nezbývalo mi, než se zamyslet nad tím, jako mohu vyřešit můj problém a výsledkem bylo přijetí celé situace. Začala jsem to brát jako takovou zkoušku Vesmíru. Je to o nastavení mých vnitřních hranic. Kam až jsem ochotna se obětovat pro své děti a kde to přesahuje moje osobní hranice. Pokud neustojím ranní loučení, vezmu si dceru domů, budu pak nepříjemná na ni a vlastně na celý svět, že jsem potřebovala v klidu pracovat a teď to neudělám, takže budu muset večer, budu pak unavená, …. = budu jen protivná máma! Takhle ne! Párkrát jsem to zažila a bylo to hrozné. Potřebovala jsem se věnovat své práci, zařídit věci, zatímco mé dcery byly ve školce a já jsem pak byla v pohodě, protože jsem si vše v klidu zařídila a ony také byly v pohodě, protože si spokojeně hrály ve školce. A to ranní loučení? Byl to vlastně takový náš rituál. Bylo jen na mně, jak se k tomu postavím a já to jen PŘIJALA. Tímhle přijetím a uvědoměním si, kdo je držitel problému, které mě naučila Nevýchova, jsem vlastně nastolila takový vnitřní klid sama v sobě a přenesla jsem ho pak i na své dcery a všem se nám ulevilo.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem letos v září poprvé po prázdninách vedla mé dcery do školky a při loučení neplakaly? Ptala jsem se: „Ty jsi dnes úplně v pohodě.“ „Jo, já už nebudu plakat, už to nepotřebuju“ odpověděla mi dcera. Chápejte, byla to JEJÍ potřeba, ne moje. Díky, Nevýchovo, že jsi mi v tomhle otevřela oči.

 

Zpět

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode