Dvě děti, stejná situace, rozdílná reakce

05.02.2015 06:41

Díky Nevýchově více vnímám své dcery jako dvě samostatné zodpovědné bytosti, které jsou mými partnery. Znovu jsem si to uvědomila minulý týden, když jsem šla s dcerami na očkování k paní doktorce.

Před cestou jsem holkám řekla, že se chystáme k paní doktorce a co je tam všechno čeká. Jsem k nim naprosto upřímná. Jestliže jste s někým partneři, je upřímnost na obou stranách na místě. „Paní doktorka si vás poslechne, prohmatá bříško, podívá se do krku a pak dostanete injekci.“ říkám jim, „Né, mamíí, to bude bolet“ reaguji mé dcery. Odpovídám: „Ano, injekce bolí, to je pravda. Jestli chcete, budu vás mít na klíně a držet vás za ruku. Šlo by to? Nebo co jiného by vám pomohlo?“ Mladší dcera je s nabízeným řešením spokojená, odsouhlasí ho a u lékařky pak opravdu jde vše podle předem domluveného plánu. Starší dcera ale odvětí: „Budu plakat. Mami, já to potřebuju. Prostě musím plakat. To se nedá jinak vydržet.“ „Ano, chápu to, Šárinko, to je v pořádku, každý je jiný, každý reaguje jinak a když potřebuješ plakat a pomáhá ti to, tak to respektuju. A můžu ti v tom nějak pomoct?“ „Můžeš mě držet za ruku. Ale budu plakat.“ A jak Šárka řekla, tak to taky bylo. U píchnutí injekce plakala a křičela na celé kolo, ale já jsem ji v klidu držela za ruku, s naprostou láskou a upřímností jsem respektovala její potřebu. Je pravda, že od sestřičky zaznívalo něco jako: „Ale Šárko, taková velká a takhle křičíš? Podívej se na mladší ségru, jak to zvládla, jak je statečná“ Ale my jsme se pak se Šárkou na sebe podívaly, objaly se a věděly, že je mám ráda obě úplně stejně, i když jedna pláče a druhá ne. Mám je ráda takové, jaké jsou. A to je pro nás podstatné. Jsme parťačky a velký dík za to patří Nevýchově.

Zpět

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode