Cesta k mému ženství

28.10.2014 21:23

Vždycky jsem vyhledávala spíše mužský kolektiv. Měla jsem pocit, že si s muži rozumím lépe. Možná to bylo i díky mému především "technickému" myšlení. Ve škole byl můj oblíbený předmět matematika, fyzika a informatika. V sedmé třídě jsem se nechala ostříhat nakrátko. Nenosila jsem náušnice ani sukně. Také jsem po základce nastoupila na technické lyceum na průmyslovce. Ve třídě jsme byly 4 holky, zbytek 30 kluků. V holčičím klábosení jsem viděla spíš jen takové to "slepičí kdákání". Zároveň pro mě holky v mých očích byly slabé a já chtěla být silná.

Situace se trochu změnila, když jsem otěhotněla a rozhodily se mi hormony. Najednou jsem měla chuť kupovat si maminkovské časopisy a zajímala se o témata ohledně těhotenství, porodu a následné péče o dítě. Asi jako většina nastávajících těhulek. Přesto jsem měla pocit, že nechci být tou mámou, která bude mluvit jen o plenkách, dudlíkách a kojení. Chci si zachovat svou osobnost a hlavně vše vezmu od začátku do svých rukou, všemu nastolím řád a vše přece bude fungovat, tak jak si představuji.

Obrovský příliv své vnitřní energie jsem pocítila při porodu a pár hodin po něm. Byla jsem na sebe pyšná. A zároveň jsem se cítila úplně jiná. Tak nějak více žena.

Ovšem hned první noc doma po příchodu z porodnice jsem pochopila, že mé představy o tom mít dítě byly úplně zcestné. Věděla jsem, že budu své dceři nablízku jak jen to půjde, ale když už jsem ji chovala v náruči asi 4 hodiny v kuse a ona pořád srdceryvně křičela, vzaly mé představy o mateřství za své. Nic nepomáhalo. Kojila jsem, chovala, pak už i skákala na balonu s Šárkou v náruči a ve výsledku to byla jediná náplň prvních 4 měsíců. Na procházky jsem s ní jako vzorná matka chodila, ale musela jsem vždy téměř běžet až za vesnici k lesu, aby se za mnou stále všichni neotáčeli - proč to miminko tak křičí?!

V té době mé sebevědomí kleslo až na nejhlubší dno. Měla jsem pocit, že jsem to totálně nezvládla. Jsem neschopná matka, která nedokáže utišit své dítě. Na střídačku jsem dodržovala všechny "chytré rady", které přicházely od okolí a byla jsem z toho ještě víc zoufalá. Jedno jsem si ale uvědomila, když jsem v pohodě já, je v pohodě i mé dítě. Často mi to také připomínal můj muž, když mě viděl se slzami v očích. Říkala jsem, jak nezvládám procházky. Jak mi připadá nekonečné, než za velkého pláče Šárka usne. A on mi s naprostým klidem řekl: "Tak si zpívej. Já vždycky když s ní jdu, tak si zpívám, abych byl víc v pohodě a ona se pak taky uklidní." Abyste pochopili, já neumím zpívat, takže představa, že budu venku tlačit kočár a nahlas zpívat, resp. velmi nahlas, aby to přes ten křik bylo slyšet, byla pro mě přinejmenším trapná. Nicméně jsem to zkusila. Nejdříve daleko od domů, na poli u lesa. A pomohlo to. Teď už vím, že to pomohla hlavně mě. Na chvíli jsem se soustředila na sebe a na svůj "zpěv" a ne na Šárčin pláč. A za chvíli to blažené ticho a slastné oddechování mého andílka. 

Miminkovské a batolecí období Šárky vidím teď zpětně jako opravdu náročné. Necítila jsem se vůbec dobře. Přestože ve všech časopisech se dočtete, že mít malé dítě je nejšťastnější období ženy. Pro mě to z hlediska seběvědomí bylo to nejhorší. Jediný čas, kdy jsem se cítila dobře bylo, když jsem vedla tréninky aerobiku. To jsem si pak ale vždy nezapomněla vyčítat - "Není ti dobře, když se věnuješ své dceři. Nebaví tě to, nenaplňuje. To není normální. Jsi hrozná matka!".

Rok a půl jsem v duchu obdivovala všechny ostatní maminky, že to tak skvělé zvládají. A pokud měly víc, než jedno dítě, byly pro mě bohyně

Ale pak se ve mě zase začaly probouzet mateřské hormony a já věděla, že chci více dětí. Vždycky jsme s mužem chtěli minimálně 2 děti, oba máme sourozence a jsme za to vděční, takže otázka dalšího otěhotnění na sebe nenechala dlouho čekat.

A tak jsem podruhé otěhotněla a asi díky vyšší hladině ženských hormonů jsem se cítila úžasně. Najednou jsem si připadla zase jako žena. Začala jsem opět více nosit šaty a sukně a připadala jsem si božsky. A taky jsem měla pocit, že už jsem zkušenější a vím, co od mateřství čekat. A opravdu to tak bylo. Kojení a první dy po porodu jsem se cítila jistá a spokojená. Když Bára začala plakat, najednou bylo lehčí ji utišit. Poslouchala jsem své vnitřní instinkty. Po tom, co jsem si vyslechla spoustu rad, když byla Šárka mimi, jsem si tentokrát řekla, že si od ostatních vše vyslechnu, ale stejně si to udělám podle sebe. A tak jsem kojila nepravidelně, ne jako u Šárky přesně podle hodinek, spala jsem s Bárou v posteli a doma jsem měla nepořádek a už jsem to nepovažovala za totální selhání.

Když bylo Báře půl roku, dospěla jsem k tomu, že začnu vést lekce cvičení pro maminky. Původně "cvičení s kočárky", později Strollering. V té době už jsem nějakou dobu vedla lekce pro dospělé, především pro ženy (aerobik, Zumba, atd.), ale moc jsem s nimi nenavazovala vztahy a nezabředávala jsem do dlouhých rozhovorů. Lektorovala jsem proto, protože pohyb miluju a těšilo mě, že k němu můžu motivovat ostatní. Bála jsem se ale ukázat své vnitřní já, neuměla jsem se s ženami přiliš bavit. A ani mě to nebavilo. Takže vést lekce cvičení pro maminky pro mě bylo zase jen další rozšíření mnou nabízených služeb. 

Jaké bylo mé překvapení, když jsem na Strolleringu postupně poznala spoustu zajímavých žen, které nemluví "jen" o plenkách a dudlíkách (i když někdy jo a já už taky!:). Povídání a sdílení automaticky vyplynulo ze situace přítomných žen, které jsou v danou chvíli ve stejné situaci. Každá z nich je osobnost. Každá je svá a přesto jsme v něčem stejné. Také jsem díky nim začínala mít pocit, že být ženou je dar. Intuitivně jsem začala opět nosit náušnice, šaty, sukně, pečovat o sebe, … A vrcholem asi bylo, když jsem uspořádala Strollering víkend, takovou dámskou jízdu pro maminky s dětmi a měla tak možnost poznat maminky, dovolím si říct mé kamarádky hlouběji. Bylo to velmi silné.

Díky tomu jsem dostala chuť více poznat ženy, které chodí na mé ostatní lekce cvičení. Najednou mě opravdu zajímají a já cítím, že jsme si blíž. A je to dobře. Proč před sebe neustále stavět tu zeď anonymity a odstupu

A právě ženy mě nedávno moc podržely, když jsem se opět dostala na dno. Tentokrát nejen mateřské (Bára má období vzdoru a já to nějak nedávám), ale i to ženské. Nabalila jsem si na sebe spoustu "práce" a povinností souvisejících nejen se cvičením a rodinou a postupem času jsem zjistila, že už nevím, kdo jsem já. Že vlastně neustále dělám něco pro ostatní, ale zapomínám na sebe. A tělo mi to dalo najevo.

A já nyní děkuji Vesmíru, že mi připravil tuto cestu. Díky uplynulým událostem teď opět získávám sebe-vědomí a díky ženám a jejich moudrosti to jde už lépe. 

Vše výše uvedené bylo také impulsem pro uspořádání tzv. Ženských kruhů. Setkávání žen, díky kterým každá udělá něco pro sebe. Mnohdy i pro ostatní. 

Děkuji.

 

 

Zpět

© 2014 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode